Téměř každá názorová neshoda končí sebemenší hádkou. A upřímně, není se čemu divit. Máme za sebou vcelku slušný trénink. Za jeho intenzitu a pravidelnost by se nestyděl ani vrcholový sportovec. Důležité je nepodcenit přípravu, proto se začíná velmi brzy, obvykle kolem osmnáctého měsíce věku ,,obdobím vzdoru“. V kapse máme hned několik trumfů – výbuchy vzteku, který vystřídá řev, pláč, dupání, bouchání nebo házení čímkoliv, co přijde pod ruce. A když se zdá, že rodiče nezabírají, přidáváme na intenzitě a hlasitosti, za kterou by se nestydělo ani hasičské auto vyjíždějící k požáru. A stejně je nám to prd platné. Je Vám totiž jasné, kdo je tady pánem.
Vždy připraveni k útoku.
S přibývajícím věkem se situace mění. Odmítáme nejen tvrzení, že naše hodinky nejsou podle poslední módy, ale zlobí nás, když někdo zpochybňuje naše řidičské schopnosti, výchovu vlastních dětí, znalost českého jazyka nebo šikovnost kadeřnice, se kterou jsme dlouhá léta spokojeni. A když někdo vyjádří svůj pocit, postoj nebo přesvědčení, jsme připraveni k útoku. Máme sklon okamžitě vyhodnocovat, odsuzovat a říkat: jsi normální, ses pomátl na rozumu, to je hloupé, to je nesmysl a nebo: to od tebe tedy není vůbec hezké.
K jádru věci. Když lidem vyjádříte nesouhlas s jejich názory nebo životním přesvědčením, nikdy nezměníte jejich postoj. Opravdu nikdy. Důvod je celkem prostý. Dotkli jste se jejich inteligence, úsudku, hrdosti a sebeúcty. A rozhodně Vám to vrátí. Proto nikdy nikomu neříkejte: ,,Dokážu Vám, že se mýlíte.“ To je špatná strategie. Je to stejné, jako kdybyste řekli: ,,Jsem chytřejší než Vy. Teď mě poslouchejte a uvidíte, že změníte svůj názor.“ Takový přístup vyvolává protichůdnou náladu a pobízí posluchače, aby s Vámi svedl boj ještě dříve, než stihnete sdělit svoje stanovisko.
Ukažte druhým, že respektujete jejich názory.
Jestliže se chystáte něco dokázat, neoznamujte to dopředu. Udělejte to nenápadně a tak chytře, že si toho ani nikdo nevšimne. Můžete mu totiž nanejvýš pomoci, aby to sám v sobě nalezl. Proto neznámé věci předkládejte jako věci zapomenuté. Jestliže někdo řekne něco, o čem si myslíte, že je chyba – dokonce i v případě, že jste si jeho omylem stoprocentně jistí – je lépe začít otázkou: ,,Podívej, mám dojem, že je to trochu jinak, ale možná že se mýlím, což se mi často stává. A pokud se mýlím, rád se poučím. Zkusme prověřit fakta. „ Nikdy nic neztratíte, když připustíte, že se mýlíte. Rázem je po dohadech a Váš oponent je inspirován, aby jednal se stejnou otevřeností. Takové jednání ho donutí připustit, že i on se může mýlit.
Když se mýlíme, snad si to někdy přiznáme. A když se s námi jedná ohleduplně a laskavě, uznáme to i před druhými a snad budeme i hrdi na svou otevřenost a velkorysost. Ale opačně jednáme, když někdo srazí nehorázným způsobem naši sebedůvěru. Místo slov vyjadřujících určitost, jako je třeba: jistě, nepochybně se naučte používat spíše domnívám se, mám za to, myslím že by to mohlo být tak a tak, připadá mi, že… za určitých okolností a v určitých případech by názor dotyčného mohl být správný, ale že v tomto konkrétním případě mám na věc odlišný názor. Debaty plynou mnohem snadněji. Budete se také cítit méně dotčeni, když se ukáže, že jste se mýlili, a mnohem snadněji přimějete druhé, aby s Vámi souhlasili, když se ukáže, že pravda na Vaší straně. Proto, ukažte druhým, že respektujete jejich názory. Nikdy nikomu neříkejte, že se mýlí.
Každá hádka je předem prohraná.
Existuje jen jediný způsob, jak se dá vyřešit spor. Řešení spočívá v tom, že se mu jednoduše vyhneme. Předpokládejme, že máte navrch, rozdrtil jste protivníkovy argumenty a dokázal jste, že se mýlí. A jaké to má následky? V tu chvíli je Vám sice dobře, ale pomyslel jste na poraženého? Ponížil jste ho, zranil jeho hrdost a stejně Vaše vítězství neuzná, protože člověk přesvědčený násilím si stojí stále za svým a nikdy ho opravdově nezískáte na svou stranu. Proto se vyhýbejte hádkám. Spor vyhraje jedině ten, kdo se nepře.
Veďte druhé hned od počátku ke kladnému postoji.
Když hovoříte s lidmi, nezačínejte mluvit o věcech, v nichž se Vaše názory liší. Začněte tím, že zdůrazníte věci (a zdůrazňujte je vlastně stále), ve kterých se shodujete. Zdůrazňujte, pokud je to možné, že vám vlastně oběma jde o stejnou věc, a že se rozcházíte jen v postupu, nikoliv však v cíli. Zkuste přimět vašeho partnera, aby od začátku říkal: ano, ano. A zabraňte pokud možno nesouhlasu. Když říkáte ne, vaše hrdost vám pak velí, abyste si stáli na svém. Vaše drahocenná čest vás nutí neustupovat. Když někdo setrvává na záporném stanovisku a říká ne, znamená to skutečně více, než pouze dvě vyslovená písmena. Celý jeho organismus, zejména nervový a svalový systém, se vyladí do odmítavého postoje. Jedna stará moudrost Orientu praví:
,,Kdo našlapuje zlehka, dojde daleko.“
Mějte na paměti, že se lidé mohou absolutně mýlit, aniž o tom vůbec vědí. Neodsuzujte je však za to – jen pošetilec by se tak mohl chovat. Spíše se je snažte pochopit. O porozumění se pokoušejí pouze moudří, tolerantní a výjimeční lidé. Souznění při rozhovoru bývá dosaženo tehdy, když dáte druhému najevo, že jeho myšlenky a pocity považujete za stejně důležité, jako by šlo o Vaše vlastní. Dovolte mi dnešní příspěvek zakončit moudrem:
,,Když pro druhého rozsvítíš lucernu, bude svítit na cestu i Tobě.“
Krásný sváteční večer, kamarádi!
L.
zdroj informací:
CARNEGIE, Dale, CARNEGIE, Dorothy a Arthur R. PELL, ed. Jak získávat přátele a působit na lidi. 12. vyd. Přeložil Svatoslav GOSMAN. Praha: Dobrovský, 2012. ISBN 978-80-7306-519-5.